Zpěvačka Heidi Janků (1962) pochází z Ostravy. Narodila se v muzikantské rodině. Maminka hrála a učila se na violoncello, otec na pouzoun a dechové nástroje. Od první třídy navštěvovala lidovou školu umění, kromě sólového zpěvu chodila i na sborový zpěv, klavír a pohybovou výchovu. Od sedmé třídy zpívala a tancovala ve folklorním souboru a v ostravském rozhlase natočila své první nahrávky s cimbálovou skupinou Lučina. Na gimnáziu se začala věnovat moderní hudbě a zpívat s různými kapelami na zábavách. Ve třetím ročníku zpívala s kapelou Proměny (bývalý Majestic). Mezitím ještě působila ve studentském divadelním souboru Alternativa. Těsně před maturitou vyhrála konkurz do kapely Proto Pavla Nováka a vycestovala do západního Německa. Po dvou měsících se vrátili a krátce na to se seznámila s Ivem Pavlíkem, který jí nabídl kariéru sólové zpěvačky. Stalo se to v roce 1982 a a bylo to osudové setkání. V letech 1982 až 1990 měli vlastní kapelu Supernova, pracují a žijí spolu dodnes. Kromě zpívání vystupovala v muzikálech "Jeptišky", "Anděl s ďáblem v těle", "Sněhová královna", "Babička" a "Popelka".
Koncem září Vám vychází v Popronu nové album co nám o něm prozradíte?
Vydavatel nazval styl nového alba jako "western pop", a já říkám, že bychom si to měli dát patentovat. Jsou to vlastně taneční písničky, které mají určité prvky westernu nebo spíš západního country. Navíc je to taneční muzika, která je dělána víceméně elektronicky. Do každé písničky ale dáváme živé nástroje: housle, elektrickou kytaru a další. Nové album by na rozdíl od toho předešlého by mělo být veselé, optimistické. Předtím mi říkaly, že už jsem ve věku, kdy si můžu dovolit vážnější skladby s vážnějšími texty. Když jsme to udělali, zjistila jsem, že v tom věku ještě nejsem. Lid to ode mne ještě nechtějí, a je docela možné, že to nikdy nebudou chtít. Takže jsme se vrátili k tomu, co vycházelo předtím: optimistické, veselé písničky, které mi sedí a umím je zpívat.
Máte ráda westerny?
Ivoš jo, ale mě až tak neoslovují. Nemusím je vidět čtyřikrát týdně, ale nebráním se jim. Můj nejoblíbenější western je "Limonádový Joe". Právě proto jsme na nové album zařadili jednu písničku z tohoto filmu, a to "Arizonu" v tanečním provedení.
Na jaké filmy se díváte?
Poslední dobou mám oblíbený jeden film, který mě velmi zaujal, a musím říct, že i malinko inspiroval k jedné písničce. Bude to jediná pomalá píseň na novém albu. Ten film se jmenuje "Moulin Rouge". Nedávno jsem ho dostala od Ivoše na DVD, takže teď u nás jede nejen soundtrack , ale i obraz. Mám ráda všechny hudební filmy, dokonce je sbírám. Je to inspirace pro mou práci. Z dalších filmů mám ráda komedie, protože si myslím, že starostí máme dost. Nemusím ale srandu za každou cenu! Mám ráda ¨např. Steva Martina nebo Goldie Hawnovou. A pak mě baví thrillery z právnického prostředí, často a ráda se podívám třeba na seriál "JAG". Nevím proč, právo mě nikdy nezajímalo, ani jsem ho nechtěla studovat. Prostě mě to baví.
Čím jste chtěla být jako malá?
Herečkou nebo zpěvačkou. Jo, a ještě jsem chtěla jezdit s cirkusem, ale to mě brzy přešlo. Ačkoli někdy si říkám, že ten náš život je cirkusácký. Pořád jezdíme z místa na místo.
Jak se to projevovalo? Hrála jste s panenkami divadlo a zpívala před zrcadlem?
No jistě, kroutila jsem se před zrcadlem. Když jsem byla sama doma, rádio šlo na plný pecky. "Pozor, zákruta!" - to byl můj pořad. Taky jsem se věčně převlékala a zkoušela si různé pózy. Znala jsem veškerý repertoár všech tehdejších hvězd, a to jak českých, tak zahraničních. Měla jsem o jedenáct let staršího bratra, který měl taky rád muziku, takže jsem měla z první ruky Beatles, "Vlasy"... On je vždycky někde sehnal a já si to pak doma hrála. Kromě domácího zpívání jsem zpívala i na různých cestách a na chatu a bavila tak třeba hodinu osazenstvo ve vlaku, že jim šla z toho hlava kolem!
To jste byla odmalička tak hyperaktivní?
Nevím, jestli hyperaktivní, ale aktivní jsem byla docela dost. Odjakživa mi říkali, že jsem měla být kluk a brácha holka. On si vždycky někam a třeba si maloval, kdežto já prošmejdila každý kout a lezla po stromech.
Jak jste spolu vycházeli?
Bratr už bohužel nežije, ale tím, že byl o jedenáct let starší, nebyl mezi námi ten pravý sourozenecký vztah. Dokonce to přerůstalo v to, že mě chtěl vychovávat, což mě v pubertě děsně otravovalo. Vzhledem k tomu, že mi maminka zemřela v jedenácti letech, bylo asi správné, že měl potřebu říkat mi, co můžu a co ne, jenže když jsem to slyšela ze všech stran a ještě od bráchy, byla jsem z něj na nervy! A on ze mne.
Vyrůstali jste v Ostravě?
Já tam žila ještě donedávna. Ostravu cítím pořád jako rodné město, které mi dalo zatím nejvíc. V Praze se pořád zabydluji, žijeme zde teprve čtyři roky.
Proč se všichni Ostraváci tak hrdě hlásí ke svému městu?
Vlastně ani nevím. Je pravda, že Ostrava asi nebyla nikdy ideální, zvlášť svým sociálním složením, ale kdykoli tam přijedu, cítím se šťastná. Vracet se domů je vždycky příjemné. Zajímavé je, že když jsem bydlela v Ostravě, lidi mě tam moc nebrali, a teď jsou ze mne úplně nadšení. Možná mě berou jako "umělkyni z Prahy", ale já se tak necítím. Myslím, že jsem se nijak nezměnila, že jsem pořád stejná. Cítím se stále Ostravačkou a na Ostravu nedám dopustit. Máme tam - jak s oblibou říká Ivoš - "svoje občůrané rohy".
Nedávno jste se stěhovali z jednoho domku za Prahou do druhého. Jak se Vám tam žije?
Jsem panelákové dítě, takže jsem si dlouho na tenhle styl bydlení nemohla zvyknout. Nebyla jsem připravená na to zvládnout uklizení a starost o domácnost v rodinném domě. Taky mi to chvíli trvalo! Teď už si ale nedovedu představit, že bych se odstěhovala zpátky do paneláku. Může se stát cokoliv, člověk nikdy neví, přesto doufám, že k tomu nedojde. Život v domečku se zahrádkou mi vyhovuje. Je to příjemné a jsem ráda, že to můžu prožívat.
Máte kromě psa ještě nějaká jiná zvířata?
Nemáme, to už by bylo asi moc. Teď, když jsme se přestěhovali, uvažuji, že bychom si pořídili ještě nějakou kočičku, ale ještě nejsem rozhodnutá.
Mimochodem, v jakém znamení jste se narodila?
Narodila jsem se první den Střelce, takže jsem absolutní střelec. Říká se, že první a poslední dny na sebe navazují znamení před nebo po, ale u mě tomu tak není. Přečetla jsem si několik charakteristik Střelce i Štíra, který je přede mnou, a musím říct, že Štír na mě vůbec nesedí, kdežto střelec stoprocentně. Nesmím hrát hazardní hry, protože bych prohrála i vlastní kalhoty!
A když Vám někdo nabídne výstup na nejvyšší horu světa, tak se ji okamžitě pokusíte zdolat...
...nebo o tom budu aspoň uvažovat. Čím je člověk starší, tím víc uvažuje realisticky o svých možnostech. Takže nejvyšší horu asi ne, ale druhou určitě!
Vystupovala jste v různých muzikálech. Ve kterém Vás lze vidět nyní?
Naposledy jsem hrála zlou sestru Kateřinu v "Popelce", což je dětský muzikál. Mám k dětem blízko, a doufám, že muzikál bude pokračovat i v nové sezóně.
Kdybyste dostala nabídku do "dospělého" muzikálu, šla byste do toho?
Pokud se mi bude alspoň trochu líbit a bude bavit, určitě bych do toho šla. Muzikály pro mě nejsou na uživení, ale na vyřádění. Vždycky se v nich pořádně vyřádím. Mám ráda muzikály, ve kterých se i mluví, ve kterých je i činohra. Je to zase něco jiného, musím říct, že mě to chytlo.
Když jste v televizní pohádce "A co takhle svadba princi?" zpívala o princezně, které ke spokojenosti stačí "když se načančám a udělá hačí", asi jste si nemyslela, že se to stane hit...
To jsem si tedy nemyslela. V té době jsem jezdila s kapelou a hráli jsme trochu jinou muziku. Když mi ji Jiří Zmožek donesl, chytal se Ivoš za hlavu a vůbec jsme neměli chuť do toho jít. Pak se to ale chytlo - když to vezmu kolem a kolem, je to můj největší hit. Dodnes tu písničku zpívám všude, kam přijedu, protože lidi ji ode mne neustále požadují.Na diskotéce pro teenagery i v domově důchodců. Proto jsme ji po dohodě s Popronem oblékli s Ivošem do nového kabátu a dali ji i na nové album. Bez ní to prostě nejde.
Říkala jste, že vedete cirkusácký život - pořád na cestách...Znamená to, že když máte volno nevytáhnete paty z domu?
Právě naopak! S Ivošem cestujeme rádi, nebráníme se ani cestám do zahraničí. Nedávno jsme se vrátili z Poreče, kde jsme byli nabrat nové síly. A protože to jsou cesty soukromé, a ne pracovní, pořádně si je užíváme. Většinou si je zařizujeme sami, takže nemusíme být v sedm hodin na večeři. Když se zvedneme z pláže, tak jdeme pryč, a je nám jedno,jestli příjdeme večer nebo ráno. Nic nás nehoní, ani nerozhodí, jsme prostě svými pány.
Řídíte Vy, nebo manžel?
Střídáme se. Dneska řídím já... Jednou za čas vyjíždíme na dalekou cestu. Na Silvestra a Nový rok jsme třeba byli s Fischerem v Dubaji. Bylo to zvláštní, protože se tam Silvestr neslaví, ale mě se tam líbilo. Byli jsme tam se známými, kteří mají malou holčičku, takže jsme jezdili asi hodinu v jednom nákupním centru prosklenými výtahy nahoru do čtyřicátého patra a zase dolů. Pak jsme šli naproti do hospůdky, kde jsme pili limonády a džusy, protože se tam alkohol nepodává. Musím říct, že jsme se dobře bavili a vůbec nevadilo, že nemáme na Silvestra alkohol. Bylo to něco úplně jiného. Připadalo mi to velice romantické a byla jsem spokojena.
V listopadu oslavíte kulaté narozeniny. Jaké prožíváte momentálně období?
Vím, že se to nemá říkat nahlas, ale velice šťastné. Mám strach, aby se nestala nějaká nepěkná věc, ale vychází mě cédéčko, mám nový dům, úžasné zázemí v manželovi a hodně milé posluchače na svých vystoupeních, takže jsem šťastná. Pokud to ještě chvilku vydrží, začnu se snad s pokorou modlit, i když nejsem věřící.
Zuzana Pšenicová, Foto: Martin Poš
